101 Úvod

Historie rodu

Rod Markvarticů nebyl u královského dvora příliš znám, ale měl ve svém kraji dobrou pověst. V lenních knihách byli Markvarticové zapsáni jako strážní páni pomezí.

Bohuslav z Markvartic, dědeček – zavedl na panství jednotu daňovou a právo užívání lesa; zanechal po sobě první soupis mezí a cest.

Vojtěch z Markvartic, otec – muž přísný a vzdělaný; při tvrzi udržoval písaře a malou knihovnu, protože „bez listin je země jen hlína“.

Marie ze Prevalů, matka – přinesla do rodu kontakty na klášterní skriptorium a zvyk podporovat učence i ranhojiče.

Jan z Markvartic, bratr – zemřel před lety při pohraniční srážce; po něm zůstal jediný syn, Josefinin synovec.

Josefina se zatím neprovdala a děti neměla. V kraji to bývalo předmětem občasných dohadů, ale skutečnost byla prostá: když přišla ztráta bratra a poté otce, panství potřebovalo pevnou ruku. Josefina ji měla. A postupem let se z povinnosti stala vítaná přednost. Nebylo špatné být svou vlastní paní a moci se plně věnovat všem svým zálibám.

Záliby které cti netratí

Josefina od mládí milovala knihy. Ne takové, které se vystaví v zatuchlé knihovně na odiv v a zapáchají pak jen plísní a hnilobou, ale ty, které se čtou venku na mezi a voní pak po prosluněném pergamenu. V její pracovně ležely herbáře, mapy, kroniky i hvězdářské tabulky. Vedle nich hnízdily svázané sešity poznámek o počasí, bylinkářství a o tom, kdy se který pták vrací na hnízdiště.

Ptáky Josefína pozorovala od dětství. Věděla, kde hnízdí krkavci, kdy táhnou jeřábi a jak se mění chování dravců před bouří. Lidé v podhradí se tomu za jejími zády a samozřejmě velmi opatrně usmívali, dokud nezjistili, že zemanka umí odhadnout změnu počasí i příchod zimních bouřek dřív než letití starci.

V jednání byla vždy věcná, přesná a zdvořilá. Autoritu před podanými i vážnost sousedů si získala vlídným a spravedlivým jednáním, hlavně však přesným dodržováním všeho, co slíbila. A když bylo třeba, dokázala být nesmlouvavá, zvlášť když šlo o víru, právo nebo pravdu.

Synovec Ctibor z Dubovce

Její synovec Ctibor držel a spravoval po otci malou pohraniční tvrz Dubovec, ležící v horském průsmyku, kterým čile proudila do země ruda, sůl i kvalitní kožešiny ze severu.

Josefina k Ctiborovi jezdila zřídka, ale pravidelně. Vždy uvítal její pomoc s listinami a zapeklitými spory. Tentokrát ji však lákala zpráva o nečekaném výskytu dříve nevídaného ptactva v okolí. Protože ji po cestě Sovím lesem zastihla prudká letní bouřka, dorazila tentokrát na Dubovec se svoji nepočetnou družinou až velmi pozdě večer. Ctibor ji jen krátce přivítal a bez dalšího řekl, že s ní potřebuje projednat velmi důležitou věc, ale až ráno při snídani, teď se to prý nehodí. Josefina byla vlastně ráda, cítila se velmi unavená a brzy se složila do lůžka v malé komnatě, kterou obvykle při svých návštěvách na Dubovci užívala. Chvíli ještě přemítala nad tím, proč ji obvykle rozšafný Ctibor přišel neobvykle nervózní a ustaraný. Brzy však usnula neklidným mělkým spánkem.

Přepadení

K přepadení došlo v půli letní noci, kdy na nádvoří ještě sladce vonělo seno a stráž přes všechny udělené příkazy poklimbávala v teplém večerním vánku. Josefinu vzbudil spíše jen pocit než ty divné zvuky přicházející oknem. Nebo to byl snad skřek nočního ptáka?

A tak se zemanka z Pokštejna, milovnice vědění a knih, ocitla na prahu nečekaného a nevítaného dobrodružství…