1141 Divoženka
Josefína s pomocí notné dávky zvědavosti přemohla své obavy a pomalu se přiblížila k postavě stojící v jezírku. Zblízka působila skoro jako obyčejná dívka, jen šat z lístků, větviček a vodního býlí spolu s jemně nafialovělou září jasně prozrazoval, že nejde o člověka, nýbrž o lesní bytost.
Divoženka neřekla ani slovo. Jen na Josefínu upřela naléhavý pohled a rychlými posunky jí dává najevo, aby šla za ní. Bylo v ní cosi smutného, ale i neklidného, téměř rozhněvaného.
Divoženka neřekla ani slovo. Jen na Josefínu upřela naléhavý pohled a rychlými posunky jí dává najevo, aby šla za ní. Bylo v ní cosi smutného, ale i neklidného, téměř rozhněvaného.
Jakmile se Josefína přiblížila, rozeznala ve tmě ztichlého lesa ženskou postavu obklopenou jemnou září. V té chvíli si vzpomněla na vyprávění o divoženkách a jezerních vílách, která se o těchto obyvatelkách Sovího hvozdu tradovala při vesnických sešlostech.
Nevyprávělo se o nich vlastně nic zvlášť zlého, nepočítají-li se příhody o vesnických chasnících, kteří se s nimi zapletli. Ti zpravidla nedopadli nijak slavně. Ženám však setkání s nimi zřídkakdy přineslo neštěstí; spíše naopak. Říkalo se, že pomáhají zbloudilým děvečkám a někdy obdarují osamělou poutnici cetkou či několika zlaťáky.
Nevyprávělo se o nich vlastně nic zvlášť zlého, nepočítají-li se příhody o vesnických chasnících, kteří se s nimi zapletli. Ti zpravidla nedopadli nijak slavně. Ženám však setkání s nimi zřídkakdy přineslo neštěstí; spíše naopak. Říkalo se, že pomáhají zbloudilým děvečkám a někdy obdarují osamělou poutnici cetkou či několika zlaťáky.
