1010 Úvod
Historie rodu
Rod Markvarticů nebyl u královského dvora nijak známý, avšak ve svém kraji požíval dobré pověsti. V lenních knihách byli Markvarticové zapsáni jako strážní páni pomezí.
Bohuslav Markvartic, dědeček – zavedl na panství jednotnou daň a právo užívání lesa, zanechal po sobě první soupis mezí a cest.
Vojtěch Markvartic, otec – muž přísný a vzdělaný, při tvrzi udržoval písaře i malou knihovnu, neboť „bez listin je země jen hlína“.
Marie z Prevalů, matka – přinesla do rodu styky s klášterním skriptoriem a zvyk podporovat učence i ranhojiče.
Vojtěch II. Markvartic, bratr – zemřel před lety při pohraniční srážce; po něm zůstal jediný syn, Josefínin synovec.
Josefína se dosud neprovdala a děti neměla. V kraji to bývalo předmětem občasných dohadů, skutečnost však byla prostá: po ztrátě bratra a poté i otce potřebovalo panství pevnou ruku. Josefína ji měla. A postupem let se z povinnosti stala přednost. Nebylo špatné být svou vlastní paní a moci se plně věnovat svým zálibám.
Záliby, které cti netratí
Josefína od mládí milovala knihy. Ne takové, které se vystavují v zatuchlé knihovně na odiv a zapáchají plísní, ale ty, které se čtou venku na mezi a voní po slunci a pergamenu. V její pracovně ležely herbáře, mapy, kroniky i hvězdářské tabulky. Vedle nich se kupily svázané sešity poznámek o počasí, bylinkářství i o tom, kdy se který pták vrací na hnízdiště.
Ptáky Josefína pozorovala od dětství. Věděla, kde hnízdí krkavci, kdy táhnou jeřábi a jak se mění chování dravců před bouří. Lidé v podhradí se tomu za jejími zády — a ovšem velmi opatrně — usmívali, dokud nezjistili, že zemanka dokáže odhadnout změnu počasí i příchod zimních bouří dřív než letití starci.
V jednání byla vždy věcná, přesná a zdvořilá. Autoritu u poddaných i vážnost sousedů si získala vlídným a spravedlivým přístupem, především však tím, že přesně dodržovala vše, co slíbila. A když bylo třeba, dokázala být i nesmlouvavá, zvláště když šlo o víru, právo či pravdu.
Synovec Ctibor z Dubovce
Její synovec Ctibor držel a spravoval po otci malou pohraniční tvrz Dubovec, ležící v horském průsmyku, jímž čile proudila do země ruda, sůl i kvalitní kožešiny ze severu.
Josefína k Ctiborovi jezdila zřídka, avšak pravidelně. Vždy vítal její pomoc s listinami i zapeklitými právními spory. Tentokrát ji však přilákala zpráva o nečekaném výskytu dosud nevídaného ptactva v okolí.
Na cestě Sovím lesem ji zastihla prudká letní bouřka, a tak dorazila na Dubovec se svou nepočetnou družinou až pozdě večer. Ctibor ji přivítal jen krátce a bez dalšího jí řekl, že s ní potřebuje projednat velmi důležitou věc, avšak až ráno při snídani — nyní se to prý nehodí. Josefína byla vlastně ráda; cítila se velmi unavená a brzy se uložila do pohodlného lůžka v malé komnatě, kterou při svých návštěvách na Dubovci obvykle užívala.
Ještě chvíli přemítala nad tím, proč jí obvykle rozšafný Ctibor připadal neobvykle nervózní a ustaraný. Brzy však usnula neklidným, mělkým spánkem.
Začátek příběhu
K přepadení tvrze došlo v půli letní noci, kdy na nádvoří ještě sladce vonělo seno a stráž, přes všechny udělené příkazy, poklimbávala v teplém večerním vánku. Josefínu probudil spíše nejasný pocit než zvuky přicházející otevřeným oknem.
A tak se zemanka Josefína, milovnice ptactva a knih, ocitla na prahu nečekaného — a především nevítaného — dobrodružství…
Rod Markvarticů nebyl u královského dvora nijak známý, avšak ve svém kraji požíval dobré pověsti. V lenních knihách byli Markvarticové zapsáni jako strážní páni pomezí.
Bohuslav Markvartic, dědeček – zavedl na panství jednotnou daň a právo užívání lesa, zanechal po sobě první soupis mezí a cest.
Vojtěch Markvartic, otec – muž přísný a vzdělaný, při tvrzi udržoval písaře i malou knihovnu, neboť „bez listin je země jen hlína“.
Marie z Prevalů, matka – přinesla do rodu styky s klášterním skriptoriem a zvyk podporovat učence i ranhojiče.
Vojtěch II. Markvartic, bratr – zemřel před lety při pohraniční srážce; po něm zůstal jediný syn, Josefínin synovec.
Josefína se dosud neprovdala a děti neměla. V kraji to bývalo předmětem občasných dohadů, skutečnost však byla prostá: po ztrátě bratra a poté i otce potřebovalo panství pevnou ruku. Josefína ji měla. A postupem let se z povinnosti stala přednost. Nebylo špatné být svou vlastní paní a moci se plně věnovat svým zálibám.
Záliby, které cti netratí
Josefína od mládí milovala knihy. Ne takové, které se vystavují v zatuchlé knihovně na odiv a zapáchají plísní, ale ty, které se čtou venku na mezi a voní po slunci a pergamenu. V její pracovně ležely herbáře, mapy, kroniky i hvězdářské tabulky. Vedle nich se kupily svázané sešity poznámek o počasí, bylinkářství i o tom, kdy se který pták vrací na hnízdiště.
Ptáky Josefína pozorovala od dětství. Věděla, kde hnízdí krkavci, kdy táhnou jeřábi a jak se mění chování dravců před bouří. Lidé v podhradí se tomu za jejími zády — a ovšem velmi opatrně — usmívali, dokud nezjistili, že zemanka dokáže odhadnout změnu počasí i příchod zimních bouří dřív než letití starci.
V jednání byla vždy věcná, přesná a zdvořilá. Autoritu u poddaných i vážnost sousedů si získala vlídným a spravedlivým přístupem, především však tím, že přesně dodržovala vše, co slíbila. A když bylo třeba, dokázala být i nesmlouvavá, zvláště když šlo o víru, právo či pravdu.
Synovec Ctibor z Dubovce
Její synovec Ctibor držel a spravoval po otci malou pohraniční tvrz Dubovec, ležící v horském průsmyku, jímž čile proudila do země ruda, sůl i kvalitní kožešiny ze severu.
Josefína k Ctiborovi jezdila zřídka, avšak pravidelně. Vždy vítal její pomoc s listinami i zapeklitými právními spory. Tentokrát ji však přilákala zpráva o nečekaném výskytu dosud nevídaného ptactva v okolí.
Na cestě Sovím lesem ji zastihla prudká letní bouřka, a tak dorazila na Dubovec se svou nepočetnou družinou až pozdě večer. Ctibor ji přivítal jen krátce a bez dalšího jí řekl, že s ní potřebuje projednat velmi důležitou věc, avšak až ráno při snídani — nyní se to prý nehodí. Josefína byla vlastně ráda; cítila se velmi unavená a brzy se uložila do pohodlného lůžka v malé komnatě, kterou při svých návštěvách na Dubovci obvykle užívala.
Ještě chvíli přemítala nad tím, proč jí obvykle rozšafný Ctibor připadal neobvykle nervózní a ustaraný. Brzy však usnula neklidným, mělkým spánkem.
Začátek příběhu
K přepadení tvrze došlo v půli letní noci, kdy na nádvoří ještě sladce vonělo seno a stráž, přes všechny udělené příkazy, poklimbávala v teplém večerním vánku. Josefínu probudil spíše nejasný pocit než zvuky přicházející otevřeným oknem.
A tak se zemanka Josefína, milovnice ptactva a knih, ocitla na prahu nečekaného — a především nevítaného — dobrodružství…
Pánové z Markvartic
Markvartice nebyly ani tak tvrzí jako spíše nevelkým opevněným rodovým statkem na pomezí hvozdu a bažin. Úroda se zde dobývala těžkou prací a bezpečí bylo vykupováno nepřetržitou ostražitostí. Rod Markvarticů jej držel od nepaměti a z generace na generaci sváděl s okolní divokou přírodou zápas o to málo, co byla ochotna člověku přenechat.
Markvartice nebyly ani tak tvrzí jako spíše nevelkým opevněným rodovým statkem na pomezí hvozdu a bažin. Úroda se zde dobývala těžkou prací a bezpečí bylo vykupováno nepřetržitou ostražitostí. Rod Markvarticů jej držel od nepaměti a z generace na generaci sváděl s okolní divokou přírodou zápas o to málo, co byla ochotna člověku přenechat.
