1220 Jeroným
Ten krátký rozhovor stál Jeronýma poslední zbytky sil. Unaveně zavřel oči, ale Josefíninu ruku stále svíral pevně ve své. Stisk jeho silné, mozolnaté dlaně, který ji zpočátku téměř bolel, však pozvolna ochaboval, až jí prsty vyklouzly z jeho sevření a klesly do okolního listí.
Teď vypadal, jako by pouze usnul. Jenže po jeho dechu už nezůstalo ani stopy. Když se k němu Josefína sklonila, ucítila, že z jeho těla už začíná vystupovat chlad.
Teď vypadal, jako by pouze usnul. Jenže po jeho dechu už nezůstalo ani stopy. Když se k němu Josefína sklonila, ucítila, že z jeho těla už začíná vystupovat chlad.
Když Josefína poklekla k ležícímu muži, uvědomila si, že je i přes četná zranění stále naživu. Jeho zbroj byla pomačkaná a potrhaná, plná skvrn od krve. Dýchal mělce a přerývavě. Když se ho dotkla, otevřel oči a věnoval jí kalný pohled.
Jeroným chvíli jen zmateně hleděl před sebe, jako by ani nevěděl, kde je. Pak však zrak zaostřil, v očích mu svitlo poznání a jeho ztrhanou tváří přelétl téměř neznatelný záblesk úlevy. Poznal Josefínu.
Jeroným chvíli jen zmateně hleděl před sebe, jako by ani nevěděl, kde je. Pak však zrak zaostřil, v očích mu svitlo poznání a jeho ztrhanou tváří přelétl téměř neznatelný záblesk úlevy. Poznal Josefínu.
